Amya Shadow

Zkušenosti: 48%

Jméno:

Amya Shadow paw

Druhé jméno:

Stínotlapka

Hodnost:

Félie

Funkce:

Administrátorka

Schopnosti:

Země, vzduch

Neviditelnost, dračí schopnost

Rodina:

Matka Rilya, otec Dalton, bratr Rauko

Povaha:

Je to divoká, nespoutaná, přátelská a trochu i tvrdohlavá vlčice. Ráda ostatní pošťuchuje, dobírá si je a trochu i provokuje. Nepatří mezi samotáře, je to společenský tip a ráda si s ostatními vlky povídá. Není uzavřená ani nepřátelská, naopak o sobě ráda povídá a každého vřele přivítá. Skoro vždy má o čem se bavit, nejraději dělá různé vtípky a z ostatních si utahuje, ale téměř vždy to myslí v dobrém. Ve společnosti se chová různě; když má špatnou náladu, často jen odsekne nebo něco zavrčí, nebo jednoduše odejde pryč. Když má však dobrou dobrou nálada – což je skoro pořád –, je milá a hned se s někým pustí do řeči. Není taková, že se hned urazí a začne na vás štěkat a vrčet, ona to prostě nechá být a spíš se tomu zasměje, než aby vám to oplatila. Co se týče hádek, není to ten tip vlka, který se jim vyhýbá, jí je poměrně jedno, jestli se s někým rozhádá, ale když už na tu hádku přijde, tak si jí většinou s chutí užívá a dozví se tak, co si o ní ten vlk myslí. Není to žádná ochočená vlčice a dělá to, co chce, nechodí za někým jako za svým páníčkem. Přes dobrodružnou stránku je opatrná, nejde do ničeho, co se jí nezdá, nebo čím si není jistá. Ale i přes její opatrnost má ráda dobrodružství, nejraději se vydává někam, kam je to zakázané. Když jí ovšem přejde nálada, nemá moc chuť někam chodit a začne být vážná a dalo by se říci, že i ,moudrá', nemá náladu být ve společnosti a zaleze někam do temného koutku, kde jí nikdo nebude rušit. Bývá smutná a často vzpomíná na svou minulost, na svého bratra a na všechno co zažila. Když ovšem takové místečko nenajde a je ve společnosti, začne být drzá a dalo by se říci, že i nabručená. Co se týče stránky ohledně bitek, tak ona se nebojí na někoho v dané situaci zaútočit. Bojů se rozhodně nebojí a občas, když má velmi dobrou náladu, je i vítá. S nikým se nepere ,jemně', ona bojuje – dalo by se to tak říci – na život a na smrt.

Pohlaví:

vlčice

Věk:

5 let

Minulost:

Žila byla, jedna vlčí smečka, která se nijak nejmenovala, ani si nijak neříkala. Byla to obyčejná smečka, jako každá druhá, ničím se neodlišovala a vlci v ní jen lovili, bojovali, učili malé vlčata bojovat a lovit a mluvili. Každý den byl podobný tomu minulému a brzy se z té smečky stala nudná a ničím odlišná smečka, která pořád dělala to samé. To se ovšem změnilo do dne, kdy se narodila dvě odlišná a jiná vlčata, Amya a Rauko. Byli to potomci alfy Daltona a jeho družky Rilyi. Skoro každý vlk ve smečce byl oříškově hnědý, čokoládově hnědý, hnědo šedý, pískovitě žlutý, šedožlutý, nebo zrzavý. Amya byla černá s bílým bříškem a s bílýma očima, ale nebyla slepá. Rauko byl hnědý, na zádech měl šedý pruh, od tlamičky, břicha až po ocas to měl béžové a oči měl fialové. Když se narodila, ve smečce to vyvolalo rozruch a nikdo kromě jejich rodičů a Dayi, to byla blízká přítelkyně Rilyi, je neměl moc rád. Když vyrostli, objevili se u nich neobvyklé schopnosti – Amya ovládala oheň a krev, Rauko blesky a telekinezi. Nikdo ve smečce takové schopnosti ještě neměl, většinou ovládali zemi, vzduch nebo vodu a jako druhou schopnost měli většinou předávání pocitů, čtení myšlenek nebo neviditelnost. To byl další důvod, proč se ostatním zdáli divní, někteří říkali, že jsou vetřelci. Jelikož byli Amya a Rauko ještě malá a nic nechápající, netušící vlčata, nevěděli, že se proti nim ve smečce chystají plány. Když vyrostli, byli schopní vidět, slyšet, vnímat pachy, chodit, běhat a mluvit, chtěli se s každým seznámit, vidět svět venku a něco ulovit. Jenže když přiběhli k některému vlčeti, to jen sklopilo uši, přiběhlo ke své matce nebo otci a občas mu zašeptalo: „Ti vetřelci na mě promluvili…Chtějí mě nakazit!?“ Amya a Rauko to ovšem neslyšeli, tak si pokaždé mysleli, že se prostě jen stydí. Ale když se chtěli seznámit s dospělými vlky, s velkými lovci a bojovníky, ty jen sklopily uši, vycenili tesáky a zavrčeli: „Kliď se mi z cesty, vetřelče.“ A takhle to chodilo u každého, s kterým se chtěli seznámit a hrát si. Daya, která se o ně většinu času starala, to všechno sledovala a říkávala si: „Kéž bych pro ty dva maličké mohla něco udělat.“ Když nechápající ,vetřelci' došli domů za Dayou a zeptali se, proč se k nim každý tak chová a říká jim vetřelci, Daya než aby viděla jejich zraněné tváře, zalhala a řekla: „To je jen taková hra.“ Další den se pokusili o to samé, seznámit se s někým a hrát si. Jenže se to celé opakovalo a když si vzpomněli na Dayina slova, už se jim tolik nezdálo, že by to mohla být jen hra. Třetího dne, kdy už tábor smečky znali trochu líp a věděli, kde co je, zašli za staršími vlky smečky a ti se k nim nechovali tak ošklivě a nedůstojně, jako ostatní. Místo ,vetřelci' jim říkali ,vyvolení' a jeden řekl s hlubokým chraplavým smíchem: „Vy dva jste změnili naší nudnou smečku v něco lepšího.“ Jenomže to ,v něco lepšího' bylo ve skutečnosti horší, protože každý se jich chtěl zbavit a vymýšleli plán, jak je ze smečky vyhnat a to samé plánovali i s jejich rodiči. Za svého ,budoucího alfu' si všichni zvolili jednoho obzvlášť tmavě hnědého vlka s jizvou přes oko, který se jmenoval Istar. Ale jedna vlčice, která byla proti Amyi a Raukovi, ale dodržovala staré zákony smečky prohlásila: „Jestli je ze smečky chceme vyhnat násilím, tak místo jako zbabělci se jich zbavit v mladém věku, kdy nic neumí, bychom se jich měli zbavit až tehdy, kdy budou umět bojoval a lovit, potom bychom mohli říci, že jednoho z nás chtěli zabít, tomu by snad alfy mohli uvěřit, i když jsou to jejich vlčata.“ Všichni se tedy dohodli a stačilo jen čekat, kdy se z nich stanou bojovníci a snažili se k nim chovat lépe, aby nic netušili. Jak měsíce plynuli, Amya a Rauko začali s výcvikem, s každým dnem se zlepšovali a zlepšovali, začali používat čich, sluch a zrak a instinkty jejich předků jim radili, ale ne jenom v boji a lovu, ale začali cítit, že ve smečce se něco děje, ale ještě netušili, že proti nim. Jejich schopnosti se zdokonalovali; Amya dokázala chrlit oheň a zvíře usmrtit tak, že mu nechá prasknout žíly, Rauko se dokázal na půl hodiny zneviditelnit a ve slunný den vyvolat blesky. Jak rostli jejich dovednosti v boji, lovu a když se začali zlepšovat ve svých schopnostech, napětí ve smečce rostlo a každý chtěl každým okamžikem zaútočit. „Jsou už moc silní.“ „Jsme staří, nejsme tak hbití jako oni a nemáme už tolik síly a rychlosti.“ „Nechci čekat dál, až se ta mrňavá vlčice naučí nás všechny v okamžiku zabít pomocí krve.“ „Až do nás vletí blesk, já vám to říkal!“ – říkávali vlci svému ,budoucímu alfovi' Istarovi. Ten ovšem dbal na slova vlčice: „Ještě jsou moc mladí.“ Měsíce dál plynuly jako voda a z malých nic netušících vlčátek se stali nebezpeční lovci a bojovníci. Rauko byl obzvlášť chytrý a rafinovaný a když jedné noci nemohl usnout, šel se projít po táboře, když narazil na seskupení vlků ze smečky. Jedna pískovitě žlutý vlčice zvolala: „Zabijme je teď, ve spánku, nebudou se moc bránit a ublížit nám svýma prokletými schopnostmi!“ Istar, vlky zvanými Budoucí alfa, jen zavrčel a křikl: „Zítra ráno při úsvitu na ně zaútočíme!“ Vlci radostně povykovali a skákali do výšek, ale ne tak hlasitě, aby neprobudili ty, kteří s nimi nebyli. Raukovi to všechno stačilo a rychle šel vzbudit Amyu a sykl: „Musím utéct, hned, chtějí se nás zbavit a asi i zabít.“ Když se Amya probrala a všechno pochopila, šli se rozloučit s Dayou a svým rodičům řekli: „Istar nás chce zabít a možná i vás, protože mu říkali Budoucí alfa Istar, jestli chcete přežít, pojďte s námi, jste jediní s Dayou a pár vlky, kteří nás mají rádi, jinak tady zemřete, kvůli nám.“ Jejich otec po dlouhém rozmýšlení a přemlouvání řekl: „Dobrá, utečeme tedy přes vzpourou, která na nás byla seslána, ale já a vaše matka s vámi nepůjdeme. Vy dva jste už dospělí a je načase, abyste si našli smečku, kde budete šťastní, nemůžete navždy být s námi, musíte se osamostatnit. A Daya půjde s námi také, pokud ona byla na vaší straně, nejspíš by se jí chtěli zbavit také.“ Všichni čtyři se vydali a když všechno řekli Daye, která nespala a jen se smutně dívala na své tlapky, všichni se odebrali a utekli daleko, daleko za hranice teritoria jejich smečky. „Já, vaše matka a Daya půjdeme na západ,
uvidíme, kam nás osud zavede a jak budeme dále žít. Ale vy musíte jít na východ, najít jinou vlčí smečku. Pokud nás budou Istarovi vlci hledat, je lepší aby nás našli ve dvou skupinkách, než aby nás mohli zavraždit všechny na jednom místě. Vás by nezabili, jste silní, mladí a máte neobvyklé schopnosti, kterých se každý ze smečky bojí. Běžte a hledejte lepší, bezpečnější a přátelštější smečku, kde budete vítáni.“ prohlásil jejich otec, když vyšli na vrcholek kopce, z kterého bylo vidět celé údolí, kde žila jejich smečka. Potom jim ještě jejich matka Rilya požehnala a udělila zvláštní tituly, které pod zvláštní přísahou neměli nikomu říct, jen sami sobě a Daya na ně vyslala ochranné kouzlo, jelikož byla léčitelka jejich smečky. Potom se všichni vydali na poslední společný lov a Amya s Raukem šli na východ, Dalton, Rilya a Daya se vydali na západ. Dlouho po tom, co se rozdělili, se ještě na sebe dlouho ohlíželi a vyli radostí, štěstím a ještě se dlouze loučili. Amya s Raukem dlouhé měsíce putovali na východ a objevovali nepoznané končiny. Asi pátý týden, co šli hledat novou smečku, uviděli vodopád a Amya najednou zvolala: „Podívej, ten napravo a nalevo od toho vodopádu jsou dva kameny s puklinami uprostřed, to vypadá jako oči, ten vodopád je nos a to jezero, kam stéká voda z vodopádu, vypadá jako pusa, když má takový tvar jako měsíc když je hubený, ne?“ A opravdu to tak bylo, vodopád pojmenovali ,Vodopopád tisíci tváří' a tři noci u něj spali. Při své cestě objevovali zvláštní místa a tvory, ovšem nepotkali žádného vlka ani vlčí smečku. Putovali už rok a stále nic, jednou si Rauko dokonce pomyslel: „Snad naše rodná smečka nabyla jedinou smečkou v téhle zemi.“ Začátkem jara však narazili na nové údolí, které se nepodobalo ničemu jinému, co zatím viděli. Dívali se na něj ze shora; byli v horách, které nejspíše patřili tomu údolí. Amya řekla: „Podívej, tam je moře! A podívej, na ty krásné lesy a na tu velkou louku, a na tu řeku a na ty jezera! Počkej – slyšíš to?“ oba dva zvedli uši a opravdu bylo co poslouchat – vlčí vytí! „Vlčí smečka!“ křikli oba dva a podívali se na sebe. Amya radostně řekla: „Konečně jsme našli to, co jsme ten celý rok hledali, vlčí smečka, vlčí smečka! Pojďme dolů, promluvit si s alfou téhle smečky, jestli nás přijme, pojďme!“ Ale Rauko zavrtěl hlavou a řekl: „Ty musíš jít, já ne. Mé místo je jinde, nemůžeme být oba dva v jedné smečce.“ Amya se na něj smutně podívala a řekla: „Proč?“ „Řekl mi to náš otec, když jsme se naposledy loučili. Tvé místo je tady, mé je tam, kde se mi bude líbit a kde mám být. Řekl mi, že my dva nemůžeme být ve stejné smečce.“ Jeho sestra sklopila zrak a chvíli – ale jim to připadalo jako celé roky – bylo dlouhé ticho a nebyl slyšet ani jejich dech. „Takže to znamená, že už se nikdy neuvidíme?“ řekla tiše Amya. Rauko se usmál a řekl: „Pár dní, možná i týdnů, nejspíš budu tady v těchto horách, možná mě uvidíš, až budeš tam dole, potom se ale vydám tam, kde mě osud zavede.“ Oba dva se rozloučili a podobně jako se svými rodiči si v horách udělali svůj poslední společný lov. Když už Amya seskakovala z kamene na kámen dolů do údolí, ještě na ní Rauko houkl: „A neudělej naší rodině ostudu!“

Další podoby: